Snít tak velký ..

když řeknu, že mohu být nejsilnější osobou na světě v tom smyslu, že sám vydržím jakoukoli situaci na světě. K čertu, mýlím se, vím, ale co když řeknu, že už tak dlouho jednám.

Jo, to je tragédie, vím !!! Není, ale věřte mi, choval jsem se příliš dobře. Nikdy bych neukázal svoji slabost své vlastní rodině ... tak jsem byl vychován. Ačkoli mě nikdo bohužel nepřinutil skrýt svou bolest, přestože ji nikdo také nenašel.

Byl jsem vychován v rodině, kde se ze mě vždy stala silná a nezávislá žena .. jsem hrdý na to, že to udělali. je to kvůli nim, že jsem schopen přežít v tomto novém městě skutečně nový svět. Když jsem odešel z domova na první, neudělala jsem ani slzu, viděl jsem tolik jiných dívek, jako jsem já, jak zeslábly a byly rozptýleny v proudících větrech Dillí. „DILWALO KI DELHI“. je to skutečné ??

Je to opravdu tak či onak. Umožňuje vám žít svůj život tak, jak chcete, alespoň pro nějakou malou městskou dívku, jako jsem já, nebo přesněji pro nějakou vesnickou dívku. Dělá vás to divokým, touláte se po různých místech, děláte si z lidí své přátele ... je to sakra snadné se zde spřátelit, musím říct, vše, co musíte udělat, je mluvit .. můžete zachytit něčí oči při pohledu na vás a mít touha vědět o vás víc ... ale uprostřed tohoto města ... opravdu velkého města ...

Stýská se mi po nich, těch dost daleko od mého srdce. Můj domov ... moje pláž (i když není úplně moje) můj západ slunce, moji lidé a hlavně moje rodina. Ti lidé, kteří jsou důvodem, proč mohu v tomto městě přežít a ve mně je to nutkání žít ... vážím si jich až do samého základu .. ale když dnes píšu tato slova, cítím se emotivně a nechám své srdce rozlévat fazole jiných strana mince. Moje rodina opravdu a přesto sní o rodině .. zmatená ??

Jo, sním o rodině větší než moje .. kde bych s nimi mohl celý den mluvit, chci, kde můžu uvěřit, jestli se pokusím podříznout si zápěstí, to nebudu moci udělat, protože jednou nebo později to bude připomenout mi je ..

Moje rodina se skládá z mého otce, mé matky a staršího bratra. Vždy mi nechali pocítit svobodu, nikdy mě neomezili do bodu, ze kterého se nemohu pohnout. Pohybovali se naproti větrům místa, kde žijeme, ale pak tam zůstala mezera. Mezera tak velká, že ji nikdy nebylo cítit. i když se pokusím, nebudu to schopen překlenout. Mezera v srdcích, která zůstane navždy, a ne proto, že jsou nevědomí nebo drsní nebo nejsou schopni pochopit, ale protože nikdy neodrážím to, co ve mně cítím. Mám tu silnou skořápku, která mi nedovolí, aby mě úplně poznali ... venku jsem v pořádku, ale pak jsem uvnitř prázdná. Věří, že dokážu odolat všemu .. dokážu porazit každý zatracený problém .. ale vím, jak osaměle se v tomto závodě cítím.

Když ke mně po tolika měsících za mnou přišel můj bratr a překvapil mě kytarou ... moje láska ke zpěvu ... byla jsem nesmírně šťastná .. ale pak mě jeho neochota zůstat, aby se mnou mluvil, rozladila. Jeho netrpělivý přístup zůstat se mnou i hodinu způsobil, že jsem si uvědomil, jak moc nám chybí komunikace. Pokud jsem nebyl jiným společným přítelem .. Nevím, jestli bychom mohli vést i jinou konverzaci než „jak se máš“ nebo „jak je vysoká škola“ nebo „jaká je práce“. Přál bych si, aby za mnou nešel až tak bláznivě, aby mi koupil kytaru, a přesto se mnou nemohl chvíli zůstat. Samotný pocit mě zatěžoval .. přál bych si, aby mě jen objal a mohl říci, že mi chybíš chelli (sestra) Nebo se mohl zeptat, jestli se cítím na tomto obrovském místě úplně sám. Ale pak to neudělal ... vždycky mě přiměl vypadat silněji, jasně se před ním usmívat. A tak jsem se z celé své vůle a z celého srdce usmál .. nakonec jsem ho viděl po tolika měsících bylo samo o sobě požehnáním ... jako mír, za který utíkám

Myslím, že taková je rodina. Mluvíš méně, rozumíš více, než kdokoli jiný ... tomu jsem vždy věřil, dokud jsem tu neviděl rodinu. Zpívat, tančit, říkat si navzájem ... sourozenci tolik do života toho druhého. byla to krutá realita, takže jsem to odmítl přijmout. Pro mě je to sen ... vzdálený sen znát své vlastní lidi, plakat před nimi, říkat jim, jak se někdy bojím ... a hlavně, jak moc mi chybí ...

To je ubohý život, ve kterém žiji .. sen, který chci žít navždy .. nebe, pro které bych nechtěl nechat všechno ... pro mě jsou slova uzdravením, které nikdo nikdy nenavrhoval .. takže se uzdravuji sám ... v způsobem, který nikoho nedělá lítostivě ke mně ..