Verbiage of Anxiety

Už jsem psal o síle mluveného slova. Chci mluvit o slovech, která někteří z nás používají, která omezují a udržují nás v úzkostném myšlení.

Každý z nás někdy čelil ponížení. Vyjádřili jsme postřeh nebo názor a bylo nám řečeno, že to není správné. Říkali nám hloupí, škádlení o tom, jak jsme se mýlili. Mnozí z nás se s tím setkávají na hřišti ve škole, když jsme byli mladší. To se stává téměř každému. Někteří z nás šli domů kvůli pohodlí nebo podpoře, jen aby čelili ještě větší kritice. Během let, kdy čelíte hanbě a pocitu nízké sebeúcty, se začnete cítit provinile za to, kdo jste. Máte pocit, že jste zklamali svou rodinu i sebe. Cítíte se bezcenní, ai když to není pravda, lidé se k vám začnou chovat, jako byste byli bezcenní. Začnou s vámi používat slova jako „to je dost dobré“ nebo „Nevím, jestli to zvládneš“. Po chvíli si tato slova řeknete sami sobě a přestane vám stačit váš potenciál. Na mnoho let jsem se zastavil, abych nedostal zvýšení platu, převzal více povinností, byl ve zdravých vztazích a měl pozitivní výhled na život. Cítil jsem, jako bych si ty věci nezasloužil, a zase to ve mně vyvolalo spoustu nepokojů. Vyvinul jsem si sebeomezující chování a samoučící se slovník.