Pravda

Kontroverze a nenávist naplněná rétorikou amerických prezidentských voleb v roce 2016 mi připomněla esej, kterou jsem napsal v roce 2006 jako součást mých novinářských studií. Všichni jsme přesvědčeni, že naše víry jsou věcné a pravdivé, přesto však tyto víry vycházejí z něčeho, co jsme někde četli nebo slyšeli.

Je to včasná připomínka, že ne všechno, co čteme, je pravda, a dokonce i ty věci, které jsou, mají v sobě značnou zaujatost. Psaní zcela pravdivě, nezaujatě a eticky není pro nejzkušenějšího novináře snadný úkol - natož pro průměrného uživatele bloggerů nebo Facebooku - a čtení bez zaujatosti je zjevně ještě obtížnější!

Filozofové to donekonečna pontifikují a vědečtí novináři o tom debatují ad nauseum, ale co je pravda? A jak se můžeme dostat k jádru toho? Vzhledem k tomu, že profese žurnalistiky sestupuje hlouběji do oblasti zábavy, je snadné si položit otázku, zda se hranice mezi skutečností a fikcí stírají.

Historicky jsou novináři zodpovědní za to, že přinášejí zprávy veřejnosti: zprávy o válkách a nehodách, narozeních a úmrtích, vnitřním fungování vlád a politických orgánů a událostech v našich komunitách. Vzhledem k tomu, že díky technologickému pokroku jsou zprávy přístupnější a okamžitější, začala se schopnost prodávat příběh (ať už se jedná o tvrdé zprávy v denním tisku nebo o funkci v délce knihy, která se ponoří do oblasti veřejného zájmu) spoléhat více na hodnotu zábavy než základní hodnota. Mnoho lidí si bude prohlížet titulky v novinách, aby měli aktuální informace. Čtení zdlouhavého filmu nebo knihy literatury faktu však vyžaduje značnou časovou angažovanost, které si spisovatel musí být vědom, než vůbec začnou psát.

Média jsou do značné míry závislá na příjmech z reklamy a mnoho lidí věří, že inzerenti mohou ovlivnit obsah v širokém proudu médií. Novináři jsou závislí na tom, že média zveřejní svou práci, ať už jako zaměstnanci nebo na volné noze, takže při zahájení velkého díla literární publicistiky je třeba vzít v úvahu cílové publikum a to, zda projekt dokáže čas a náklady šly do jeho výroby.

Od začátku reportáže existuje literární žurnalistika - John Carey’s Faberova kniha reportáží obsahuje stovky popisů literárního stylu historického života, od moru 430 př. n.l. v Aténách až po pád prezidenta Marcose na Filipínách v roce 1986. Pojem literární žurnalistika - také kreativní literatura faktu nebo narativní žurnalistika - je relativně nový, i když občas sporný a kontroverzní. Wikipedia, i když ne vždy nejpřesnějším zdrojem informací, nabízí jednoduchou a stručnou definici literárního žurnalismu jako „žánru literatury…, který využívá literární dovednosti při psaní literatury faktu. Je-li dobře napsaný, obsahuje přesné a dobře prozkoumané informace a má také zájem čtenáře. Umožňuje spisovateli využívat pečlivost reportéra, měnící se hlasy a názory romanopisce, rafinovanou slovní hříčku básníka a analytické způsoby esejisty. “

V současné Austrálii najdeme literární žurnalistiku v časopisech jako např Měsíční nebo Vanity Fair , v hlavních sekcích nebo časopisech významných novin, jako jsou The Sydney Morning Herald nebo Australan, nebo v knihách vydaných speciálně za účelem, jako je John Bryson’s Zlí andělé nebo Helen Garner První kámen.