ZTRACENO V MÉ ROZUMU

Když moje babička zemřela, rozhodl jsem se, že život je příliš krátký na to čekat. Vím, zní to klišé. Ale její smrt mi připomněla, jak moc se mi nelíbí moje rutina, jak moc pohrdám touto komfortní zónou, do které jsem se dostal. Podívej, myslel jsem si, že když budu čekat, život mě najde. Ale mýlil jsem se, protože jsem nečekal. Byl jsem zaseklý.

Uvízl jsem ve své vlastní mysli. Úplně sám se svými myšlenkami. Aniž bych to věděl, pozdržel jsem svůj život. Jedl jsem, dýchal, spal, ale nebyl živobytí . Všechno, co jsem udělal, bylo ... přemýšlení. Snění. Přišel jsem na to.

Pokud bych byl úplně, bolestně upřímný, moc jsem na svou babičku nemyslel. Alespoň ne dost. Ale byla tu jedna věc, kterou jsem na ní vždy obdivoval - její schopnost žít beze strachu, bez ohledu na to, co. Žila až do posledního dechu a celý den trávila běháním ve věku 80 let cestováním po světě. Myslím tím, že byla něčím.

Její smrt mě vytlačila z mé komfortní zóny. Nevím, o co přesně šlo. Možná, že jsem byl nucen trávit tolik času kolem jiných lidí, což jsem moc dobře neznal. Možná to byla ztráta mého bezpečného útočiště, toho místa, kde se nikdy nic nezmění, kde jste vždy vítáni. Ať tak či onak, když jsem se vrátil domů, najednou jsem si uvědomil, že už to nemohu udělat. Nemohl jsem dál žít svůj prázdný život, nemohl jsem zůstat zkrocený ke svým obavám, už ne. Vybral jsem si život.

A teď na mě prší všechno, před čím jsem se chránil. Zoufalá potřeba lásky. Moje žalostná fyzická kondice. Vášeň pro více.

Takže teď se cítím sám. Více než kdy jindy. Mám pocit, že nemám skoro s kým mluvit, ai když to udělám, příliš se bojím a stydím se přiznat, že něco není v pořádku. Že nejsem v pořádku. A vím, vím, že je v pořádku nebýt v pořádku. Ale nemůžu vystát ten smutný pohled, milosrdné oči, klišé. Lidé rádi způsobují, že se cítíte méněcenní, abyste se cítili lépe. A zatímco moje část chce sdílet, chce se otevřít a křičet: „Pomoc!“ další část, podle mého názoru, by jim to uspokojení neposkytla.

Vím, že nemohu žít ve své masce. A chci být schopen to sundat, opravdu ano. Chci být schopen se někomu otevřít, žádné kecy, žádný cukerný nátěr. Ale prostě nemohu najít tu správnou osobu, ani nevím, kde hledat. Náš svět je tak plný rozptýlení a tolik lidí se nasává, bloudí od svých stop a ztrácí sebe. Měl jsem to štěstí, že jsem našel cestu ven, a každou chvíli své existence trávím tím, že jsem jí za to vděčný. Ale tady venku je to pustina. Nevím, kam všichni lidé odešli.

To, co se tak trapně snažím říci, je, že mám pocit, že jsem ztratil svůj kmen a ocitl se v neznámých vodách. A teď nemohu najít cestu zpět. Jsem sám. A nemohu najít nikoho, kdo by mi rozuměl.

Můžete říci, že se tak cítí všichni teenageři. Dalo by se říct, že se tak cítí všichni lidé. Možná máš pravdu. Ale nejsem ochoten přijmout tento pocit a jít dál ve svém životě. Protože vím, že se takhle nemám cítit.

Mohli byste to považovat za volání o pomoc. Nevím, možná ano. Ale chci, abys věděl, že mám víru. Vím, že si nakonec najdu cestu domů, vím, že bude všechno v pořádku, že tato osamělost je jen chvilková, nebude trvat věčně. Teď jen nacházím cestu ven z bludiště.

Původně publikováno: https://lookinforfreedom.wordpress.com/2017/07/09/captive-of-the-mind/