Nejprve…

Zpočátku je to, jako bych byl pod vodou. Všechno je tlumené a mám pocit, jako bych byl zabalený do silné deky, která mě příliš zahřívá. Ale nechci rozbalit tu přikrývku ze strachu před tím, co číhá venku, připravená vyrazit a bodat. Je snazší a zdaleka lepší držet oči pevně zavřené před realitou toho ošklivého stvoření, které mamutí bytost čeká, až mi to ukáže.

Toto stvoření zvané Smutek je obrovské a ční nad mnou, vysává většinu vzduchu z místnosti a nechává mě jen tolik, abych lapal po dechu a vdechoval svůj škodlivý zápach. A páchne. Páchne strachem a neumytým, nezdravým. Páchne ztrátou a zoufalstvím. Má vůni shnilé, gangrény odpadu a žluči. Čeká, až mě v tom pachu udusí.

Prozatím je to jednodušší. Snadnější zůstat uzamčen a zabalen do mé sebestředné deky odmítnutí. Odmítnutí věřit, že jedna z věcí, které jsem se nejvíc obával, se splnila. Tuto realitu jsem tak dlouho odstrkovával, že když teď sedí na mém prahu, když proniká do místnosti svou zlovolností, otřásám se a krčím se v rohu, určitě nepřežiji.

'Ztráta není tak špatná ...' říkám si. 'Musím být vděčný za ... čeho se opravdu obávám?' Nevidím zde potenciální dobro nebo tam, kde to ostatní zhoršili? Proč se krčím na podlaze, v rohu, v posteli? Proč se chovám, jako by to bylo něco, co jsem si sám pro sebe nevybral, a to dokonce tím, že se do vztahu začnu vůbec? Věděl jsem, že konce jsou vždy součástí začátků. Jedno bez druhého nemůžete mít. “

Monstrum dýchá svůj horký dech dolů na zátylek a já se krčím nad dávivým pachem a tím, jak blízko k té hnusnosti. Usadil se a zdá se, že je docela spokojený zůstat. Co když to nikdy neodejde?

Do místnosti přicházejí další a snaží se se mnou mluvit. Jiní se pohybují v mé sféře přítomnosti a kolem ní a na několik krátkých okamžiků, sem a tam, mohu vyhledat a potvrdit je a to, co říkají. Vidím však v jejich očích strach, že jim budu nepříjemný. Nebo vidím svůj zármutek zrcadlený v nějaké paměti v jejich očích. Moje slova a pohyby, i když jsou pomalé, způsobují, že reflexivně trhají, jako by byla moje blízkost nakažlivá. Většina nezůstává dlouho. Většina přikývne, zamumlá něco, co očekávala, a jde dál. Několik z nich vyzařuje soucit, ale to také nenávidím. Nechci být líto. Nic z toho nechci.

Zlovolná bytost neopustí. Možná, když to ignoruji, začne se nudit. Možná se unaví a bude se shazovat, hledat další oběť. Je pro mě hrozné si přát, aby někdo jiný zažil jeho odporný dech, ale já jen chci úlevu. Nechci tu zůstat blokován jistý, že v každém okamžiku buď podlehnu jeho hanebnosti, nebo mě pohltí jeho chamtivá potřeba. Pokud se budu pohybovat, pracovat a dělat věci, možná to uvidí, že to tady nepotřebuji. Ale opět by pohyb mohl přitáhnout jeho pozornost ještě více. Rozhodnutí za mě dělá ochrnutí, když se pokouším rozhodnout. Pokud zůstanu v klidu ...

A překvapivě, jako někdo, kdo se vždy chtěl hýbat a dělat, užívat si úspěchů svých dnů, snaha zůstat v klidu není tak těžké, jak jsem se původně obával. Energie potřebná k ignorování nebo odmítnutí smutku mě dělá tak letargickou. Dokončení více než jedné nebo dvou věcí za den je monumentální. Snažím se to udržet alespoň u těch jednoho nebo dvou. Více by mohlo vzbudit Griefův zájem, i když sedí a zdá se, že nikdy nezměnil svůj pohled ode mě.

Paralýzu krmí strach z jeho pohledu a co to může znamenat, když mě pohltí. Ochrnutí potvrzuje strach. Cyklus se zdá být úplný a nemohu uniknout nikdy nekončícímu sem a tam, vidoucí povaze, mé myšlenky potlačené, i když jsou, jak se houpají na tomto kyvadle. Mít jen dvě možnosti, strach a paralýzu, a přesto vědět, že ve skutečnosti obývám obě, se cítí jako konečné peklo.

Hledám před sebou nějaký únik, nějaký způsob, jak od této bytosti odskočit. V dohledu je pouze jedna římsa, kde se zdá, že všichni ostatní jsou shromážděni a chodí o svém každodenním životě, jako by se nic nezměnilo. Ta římsa je příliš daleko. Odtud jsem to nikdy nemohl dosáhnout. Nevidí mě tady? Nevidí bytost za mnou? Nerozumí závažnosti mé situace? Možná jsem podveden já. Možná je moje situace jen v mé mysli a ne ve skutečnosti. Možná je to jen další výplod mé fantazie a výběru. Proč by si to někdo vybral?

Vím, že budu muset něco udělat. V určitém okamžiku se budu muset pohnout. Napětí začíná být nesnesitelné. Nemohu žít na této propasti v tomto vězení a čekat, až si tato bytost ve volném čase zvolí můj konec. Mučení je příliš mnoho a stává se nesnesitelným.

Modlím se za úlevu. Modlím se o vedení. Modlím se, aby někdo přišel a podal ruku. Ale zůstávám tady sám v této temnotě. Sám kromě mého mučitele. Osamělý s těmito pocity starosti a strachu, nenávisti a zoufalství. Zdá se, že nikdo nechce natáhnout ruku a kdo by je mohl vinit? Kdo by chtěl přijít do přítomnosti takového zvířete? Kdo by chtěl riskovat konzumaci touto masou chamtivosti a zoufalství? Kdo by chtěl být součástí tohoto ubohého místa?

Nebo možná kvůli tmě nevidím, jestli je tu někdo jiný. Bez ohledu na to se osamělost temnoty a moje izolační deka dusí. Možná, jen možná se musím trochu rozbalit, abych zjistil, jestli najdu únik.

Ale ne, pokud to rozbalím, smutek mi bude ještě více vonět a nesmím ztratit žádnou naději na bezpečnost. Musím místo toho sedět, přemýšlet o útěku, toužit po útěku, bojím se úniku, ujistit se, že si útěk nezasloužím, přesvědčený, že únik neexistuje. Vždy dokola a dokola ...