Smrt nežného obra…

Na zahradě mého současného domu byl starý jedlovec. Naklonilo se to dost nejistě a většina jejích dolních větví byla mrtvá. Plíseň špičky tvrdě pracovala na tomto tyčícím se obrovi a jako mnoho východních jedlovců tady na východě USA, i ten nejmenší organismus obra infikoval a pomalu uškrtil jeho zdroje, dokud nebyl většinou mrtvý.

Můj pronajímatel se rozhodl, že je čas to snížit, spíše než se obávat, že by se to na můj malý domek naklonilo špatně. Vzhledem k tomu, že moje ložnice mohla být v zorném poli, přiznávám, že se mi ulevilo, že jsem se s ní už během bouřky nemusel trápit.

Ale s velkým zármutkem jsem sledoval, jak sestupuje. Dělníci přišli a poté, co na ni šplhali a zbavili většinu větví na nejnižších třech čtvrtinách, ukotvili lana, aby ji odtáhli od domu a poté je odřízli. I když to už roky umírá, dívat se na něco, co muselo být staré několik desítek let, za jediný den, bylo smutné a vědět, že ten obr byl skutečně pokácen malou plísní a střízlivostí.

Lekce zde samozřejmě oplývají. Zákeřná povaha drobného nežádoucího organismu, který kácí tyčící se věc krásy, je jedním ze způsobů, jak se na to dívat, a samozřejmě, pokud jde o stromy, stejně jako červivý kaštan byl vymýcen téměř před sto lety, je to opravdu jediný způsob, jak vidět tento konkrétní proces. Do této oblasti něco nepřirozeného, ​​přineslo to nedbalost člověka a přineslo to další skvělý a krásný druh.

Můj otec postavil v 80. letech srub a v rodinném pokoji použil dva velké trámové paprsky. Pokoušel se hledat způsoby, jak později zasadit jedlovce jako způsob, jak to vrátit, ale většina z nich samozřejmě od té doby podlehla plísni. Místo toho, aby to můj otec viděl jako způsob vracení a sdílení s tímto světem, vždycky vysazoval stromy z pocitu viny. Vždy mi bylo líto jeho úrovně viny a vlastní odpovědnosti ve všem, protože se nezdá být schopen zvednout hlavu z této živené viny a smutku.

A přesto, i když jsem uznal svou úlevu s menšími obavami, cítil jsem také tento víkend pocit viny a smutku, když jsem sledoval ten mocný obr. Jaké právo jsme měli, když jsme byli tak neopatrní, že jsme uvedli tuto plíseň, neúmyslně nebo ne? Jaké právo máme, abychom pokračovali v čerpání oxidu uhličitého do vzduchu? Jaké právo mají určité správy a politici, aby ignorovali důkazy a kombinované studie, které by mohly zrušit dohody nebo zákazy slonů? Jaké právo jako virus lidstva musíme znásilňovat a drancovat tento svět?

Mnoho proroků soudného dne předpovídá, že Země na nás v určitém okamžiku zaútočí. Ať už je to uvolnění moru z tajícího ledu nebo projevení jiné přírodní katastrofy, očividně vidíme „bílé krvinky“ hurikánů, sucha a požárů, které se snaží vymýtit virus pustošící ji… Ano, ano, já vím… Jsem skok od vědy k mýtu trochu, ale paralely se zdají zřejmé. A pak by se Země mohla vzpamatovat ze své dlouhé nemoci, virus lidstva zrušen.

Na vině máme jen sebe. Není divu, že se mladší generace někdy cítí tak bezútěšně? Jsou dost chytří na to, aby viděli budoucnost, a vědí, že bez větších změn se budou oni i jejich děti muset vypořádat s následky chamtivosti, nenávisti, lží a nespravedlnosti. Důsledky, které se nepropagovaly. Důsledky, které jsme na nich trvali.

Moje dcera mluví o cestování a vidění světa, než bude příliš pozdě. Její plány a nápady pro školu a budoucnost jsou pozastaveny. Kdo jí může občas vyčítat? Jak daleko do budoucnosti skutečně máme? Jak se mladá žena cítí, že má na tomto světě šanci, se starými, chamtivými, bílými muži, kteří si vybrali kapsy, umístili trofeje na stěny a strčili všechny ostatní dolů a pryč v jejich narcistickém sevření moci?

Možná, když se na chvíli podíváme na starého jedlovce, můžeme najít poučení z jeho tragédie. Navenek vypadal tak krásně a rovně, že jeho vnitřek hnil. A i když tento příklad byl způsoben neomluvitelnou pýchou a nerozvážností lidstva, možná ti z nás, kteří se občas cítí malí a bezvýznamní ve světle světových problémů, si mohou vzít srdce, že i něco malého může zbořit obra. Ten obr na mé zahradě byl krásou a bude mu chybět. Nejsem si jistý, zda mohu říci totéž pro patriarchální aroganci, které jsem svědkem jinde.

jak někomu říct, že s ním nechceš mít rande