Být na vlastní pěst.

Jako jedináček jsem si vždy užíval vlastní společnost, nerozumím sourozeneckému svazku. Nemám žádné děti, žádného partnera.
Spousta lidí se mě ptá, jestli byste chtěli sourozence, vždy jsem říkal, že ne. Jak chcete něco, co jste nikdy neměli, dokážu si to představit, jako bych si dokázal představit výhru v loterii. Nikdy se to nestane. Když vstupuji do svých třicátých let a znovu jsem svobodná, podle volby žádné děti, považuji pouto, které mají moji přátelé se svými sourozenci.
Přemýšlím nad těmito myšlenkami, když znovu sedím sám v baru, skleničku vína, večeřím, čtu a píšu. Na tom není nic špatného, ​​někdy je to osvobozující. Jindy bych této osobě chtěl zavolat a pozdravit, pojďme se setkat. Věděli, že toto pouto je nerozbitné a že by nechtěli, abyste byli sami.
Doufám, že na tomto pocitu, tomto úžasu zapracuji, není to něco, co bych si přál vzít do své budoucnosti. Vždy mi bylo dobře, takže čím jsem starší, tím víc si přeji, abych tu osobu měl. Přátelé jsou dobří, ale jsou příliš daleko, příliš zaneprázdněni, ne rodina.
Existuje mnoho lidí, kteří nemají nikoho, a považuji se za šťastného s přáteli a rodinou, které mám. A to je to, co si musím vzít s sebou, když se dostávám do této nové etapy svého života.
Všem milujte, že i když jste možná sami, někde někoho máte, a věřte tomu, že i když si možná myslíte, že na vás zapomněli, vědí, že tam jste, a milují vás.
Všichni potřebujeme ve svém životě konstantu, pro mě to budu já! Na zdraví všem! Přeji krásný týden!